1. |
|
|||
Ticho, v kterém praská led
Nikdo už neslyší, a to jsem k vám mluvil rád.
Už jsem všechno řekl, a z úzkosti vypnul svět.
Burácel, děsil nás, měnil se...a zdálo se, že už napořád,
a vždycky, když nás znovu přeřval, říkal jsem:
"To bylo naposled. Úplně naposled."
Bouře událostí, které nám vypálily sad
a nabouraly základy hradu.
Nevím jak - narušily statiku všech pravd,
ale počkáme, až přejdou a jednou
necháme je snad někde vzadu.
Ztichlé a daleko vzadu.
Znal jsem ticho, v kterém nebyl klid,
v kterém řinčely zbraně, a vztahům v němém křiku praskaly stehy.
To ticho v sobě skrývalo nejeden vzlyk
a nevyřčené výčitky napsané prázdnem na holé stěny.
Toužil jsem po tichu, v kterém není nic.
Po tichu, které nastane, když všem odpustíš
a tobě odpustí svět.
Toužil jsem po tichu složeném do krabic,
které si můžu vzít s sebou,
jako svůj člun,
když pod námi popraská led.
|
||||
2. |
Kronikář
07:04
|
|||
Kronikář
Chtěl bych zapsat všechny změny. Všechny chyby, omyly a předpoklady.
Chtěl bych mít zapsané všechno marné úsilí,
změnit lidi, zlomit dějiny a obrátit naruby strany.
Co bude dál?
Chtěl jsem jen zapsat, co kdysi bylo, aby věděli, co bude zítra.
Aby věděli, že se nic nezměnilo a je jasné, co bude dál…
Tak vytrhali jednu po druhé z té velké knihy všechny strany.
Někdo na mne křičel, že mají právo se nevázat,
mají si být rovny a řadit se samy.
Je prý třeba změnit pořádky a vybrat si strany…
Chtěl jsem jen zapsat, co kdysi bylo, aby věděli, co bude zítra.
Aby věděli, že se nic nezměnilo a je jasné, co bude dál…
Každá myšlenka z té velké knihy nakonec skončila stejně, když se potkala s rozvášněným davem:
zhrubla, ztěžkla, stala se kladivem, beranidlem neseným proudem a varem.
Každá myšlenka z té velké knihy nakonec skončila stejně, když se potkala s rozvášněným davem:
já zatím – jako vždy – mizel potichu zadem, abych mohl napsat, co se tu stalo a co bude dál...
Bylo to ve vzduchu. Všichni zatínali pěsti.
Nikdo se nesmál a ten kdo se nebál byl schopen všeho.
Měl pro všechno řešení a řval, a řval…
O tom, co bude dál...
|
||||
3. |
Mikroválky
07:04
|
|||
Mikroválky
Promiň. To snad není láska, to už je skoro válka.
Každý den domů se vracím – taková zkurvená dálka
Má cesta domů je delší než kamkoliv, taková zkurvená dálka!
A přece to dělám. Stále se vracím.
Snažím si vzpomenout - hledám, co v tom bylo.
Takže tohle je láska?
Když se pouto změnilo v pouta, každý jsme si jako vždy řekli to svoje…
Trochu lásky, pár lží a hodně hnoje.
Pak se otočili každý do svého kouta, kde jsme si jako vždy řekli to svoje...
Kde každý sám jsme čekali na kohouta a usínali únavou z těžkého boje.
Místo vášně je díra, kterou jsme kopali spolu.
Kdo věděl, že slíbit se je dřina? Kudy ven, když cesta vede jenom dolů?
Kdo věděl, že zůstane jen díra a cestu ven hledá každý sám
Hledáme cestu ven - místo příměří,
škoda že to místo, je tak daleko od dveří.
Hledáme cestu ven – jen důvod odejít.
Tu cestu ven hledáme každý sám.
A já se ptám:
Jak se nám tohle mohlo stát? Co budeme dělat?
Budem se rvát? Nebo zapomínat?
Budem se smát nebo si dál budeme jenom lhát…
Budem se rvát! Budem se o nás rvát. Budem se rvát!
|
||||
4. |
Hranaslova
02:50
|
|||
Hranaslova
Tisíce velkých slov ztratilo sílu a význam.
Nikdo už neví, co které znamená.
Jak se jen proboha v tomhle světě vyznám
a proč teď nosí lidi s pýchou svěšená ramena?
Hledáme způsob, jak velkým slovům vrátit sílu.
Hledáme způsob, jak se s tím vyrovnat.
Nikdy se nesmířím, že je směšný mít v něco víru,
a že může mít svou pravdu každej psychopat.
Tak všichni spolu, ať tomu dáme náboj a sílu.
Nahlas a znovu.
Opakuj dokola znovu a zas.
Vždyť víš, že tu moc máme jen spolu,
a na útlak může odpovědět jenom
Mnohohlas.
Řekni davu do očí: soucit!
Řekni nahlas: naděje!
Ještě pořád jste pustý?
Ještě pořád se ve vás nic neděje?
Tak řekněte znovu: soucit!
Řekněte znovu: naděje!
Je to pořád tak těžký, když to máš vypustit z pusy?
Tak znovu a nahlas:
Soucit!
Naděje!
|
Streaming and Download help
If you like Ravelin 7, you may also like:
Bandcamp Daily your guide to the world of Bandcamp